Metropolita Ignatius: „Zvířata mají duši“

Vztah mezi člověkem a našimi menšími bratry nelze nazvat idylickým. Člověk jí maso zvířat, obléká se do jejich kůží, zabíjí zvířata a ptáky pro zábavu při lovu. Bylo to skutečně to, co Stvořitel zamýšlel, když učinil člověka vládcem nad němými tvory? Jaké místo ve vesmíru zaujímají, mají duši? O křesťanském postoji ke zvířatům jsme hovořili s metropolitou Ignácem ze Saratova a Volska.

Bůh miluje každé stvoření na zemi

„Když Bůh stvořil zemi, zvířata, lidi, všechno bylo v naprosté harmonii. Člověk byl korunou přírody, sloužila mu zvířata. Disharmonie vznikla v okamžiku Pádu člověka: člověk začal zabíjet zvířata. Člověk je vládcem přírody, ale vládcem, který padl a začal své svěřence využívat k sobeckým účelům. Ze všech tvorů žijících na naší planetě se stal nejkrutějším zvířetem. Jak říká Písmo svaté: . stvoření bylo podrobeno marnosti ne dobrovolně, ale z vůle toho, kdo ho dobyl . celé stvoření spolu sténá a trpí dodnes (Řím. 8, 20, 22). Ale zvířata se na rozdíl od lidí před Bohem ničím neprovinili?

„Hřích se vyskytuje pouze u lidí, bez ohledu na to, co dělá, nehřeší.“ Jsme v čase, jako bychom byli v nějakém podmíněném ghettu, které jednoho dne skončí a začne věčnost. Ale dokud náš pozemský život trvá, musíme se snažit zůstat lidmi, takovými, jak nás Bůh zamýšlel, a v tomto plánu nebyl žádný konzumní přístup, tím méně krutost vůči čtyřnohým tvorům. Ze života spravedlivých víme, že lidé, kteří byli blízko Bohu, jako sv. Serafim ze Sarova, sv. Sergius z Radoněže, volně komunikovali s divokými zvířaty, zvířata jim doslova jedli z rukou. Jedním z nejvýraznějších příkladů je život velkého mučedníka léčitele Panteleimona. Predátoři, kterým byl světec předhozen k roztrhání, se ho nedotkli.

– Proč? Opravdu zvířata pochopila, že je to před nimi svatý?

— Blízkost ke Stvořiteli vrací člověka do harmonie, která existovala před pádem. A zvířata to cítí. Pokud člověk duchovně roste, pak se zvířata vedle něj promění. Někde hluboko v myslích zvířat zůstávají ozvěny ráje. Často můžete pozorovat, jak zvířata jednají v rozporu se svými instinkty, například kočka krmí potkaní mláďata, pes může nahradit matku osiřelých vlčat. proč to dělají? Protože ve světě plánovaném Stvořitelem nebylo mezi Jeho stvořeními žádné nepřátelství. A skutečnost, že lidé začali používat zvířata pro užitkové účely, není normou stanovenou Stvořitelem. Písmo svaté o tom říká: Pán miluje nejen člověka, ale i každé stvoření na zemi. Ani jeden živý tvor nezůstane bez péče milujícího Stvořitele.

<strong>Jeden dech za všechny</strong>

— Pokud mezi teology panuje jednomyslnost ohledně přítomnosti duše ve zvířatech – existuje duše, protože zvířata a ptáci mají emoce, pak neexistuje shoda ohledně nesmrtelnosti duše našich menších bratří. Někteří věří, že duše zvířat umírají spolu s jejich tělesnou schránkou, jiní, jako svatý Lukáš z Krymu, přirovnávají duše zvířat k duším lidským. Pokud se shodneme na tom, že duše zvířat je stejná jako lidská, pak se nabízí otázka: co se s ní stane po smrti?

„Vědomosti o tom nám nejsou odhaleny.“ Ale každý má právo na svůj názor. Jsem blíž k tvrzení, že všichni mají stejný dech a člověk nemá žádnou výhodu nad dobytkem (Kaz 3:19). Souhlasím se svatým Lukášem, který řekl: „Duše zvířete je v jeho krvi. A zvíře, stejně jako člověk, se skládá z ducha, duše a těla.“ Pán nikoho neopustí, včetně zvířat, musíme důvěřovat našemu milujícímu Otci. Překvapuje mě, když si to lidé, když vidí péči zvířat o mláďata, vysvětlují pouze pudem plození. Ale pes obětuje svůj život kvůli svému majiteli – jak to vysvětlit? Takový čin bych nenazval pudem, naopak jde proti pudu sebezáchovy. Zdá se mi, že bychom neměli Stvořitele zjednodušovat a podceňovat, když mluvíme o duších zvířat.

— Je možné žádat Boha, aby uzdravil domácí mazlíčky? Někteří velcí milovníci zvířat dokonce nabízejí, že jim po smrti vykonají pohřební službu.

– Zvířata nepotřebují pohřební službu, protože na nich není žádný hřích, a my se můžeme modlit a prosit Boha o cokoli, včetně uzdravení našich mazlíčků.

Hlavní je s člověkem komunikovat

„O tom je známý aforismus: „Čím více poznávám lidi, tím více mám rád psy.“ Zvířata je pravděpodobně snazší milovat než lidi?

„Je to pravda, je snazší milovat tvora bez hříchu než hříšného.“ Zvíře nebude drzé, neurazí a bude svému majiteli lichotit, ať je to kdokoli. Stává se, že osamělý člověk nepotřebuje nikoho kromě kočky nebo psa. Není to špatné, když je poblíž živá duše, ale pokud nemilujete lidi, takové zkreslení naznačuje poškození duše, nadměrné uctívání domácího mazlíčka má povahu modlářství. Někdy se stává, že lidé jsou něžně připoutáni ke svým mazlíčkům, ale nenávidí své příbuzné. To by se nemělo stávat. Člověk svým pádem dospěl do bodu, kdy dokáže uctívat nejen své mazlíčky, ale i vychytávky! Někteří bez nich doslova nemohou žít! Stává se, že ženy milují šperky nebo doplňky více než jejich manželé. A někteří muži jsou mnohem opatrnější o své auto než o svou manželku. Zvídavá lidská mysl přišla na mnoho věcí, ale Pán je prostý. Dal nám jen dvě hlavní přikázání: miluj Boha a miluj bližního svého. Když člověk miluje Boha, jak by nemohl milovat lidi?

– Existuje taková prastará zábava – lov. Může křesťan zabíjet zvířata pro zábavu?

„V tom není nic dobrého, tato činnost není dobrá pro duši.“ Někdy se o člověku říká: chová se jako zvíře. Ne, zvířata to nedělají, nejsou krutá, ale lidé jsou krutí. Aby se ospravedlnili, někteří lidé tvrdí, že zvířata se dokonce radují, když jsou zabita, říkají, že prý proto je Pán stvořil. Nic takového! Podívejte se do očí zvířete odváženého na porážku a uvidíte v nich strach, bolest a utrpení.

—Pokud křesťan uvidí zvíře bez domova, které žádá o pomoc, může projít kolem? Nevyhovíš všem, že ne?

„Pán nám dal svobodu, můžeme svobodně dělat, co nám naše srdce říká.“ Jeden lhostejně projde kolem trpícího zvířete, jiný bude vzdychat a litovat se v srdci a třetí ho nakrmí a případně odnese k veterináři. Myslím, že to bude křesťanské. Každý jedná po svém.

— Někdy mají lidé pro zábavu domácí mazlíčky. A když se unaví, vyhodí je na ulici. Nechápou, že páchají hřích a ničí živou duši.

„Odpověděl bych slovy Exuperyho: „Jsme zodpovědní za ty, které jsme si zkrotili.“ U nás je bohužel možné vzít nejdříve nejen kotě nebo štěně, ale i dítě a pak ho vrátit zpět jako zboží v obchodě, které se nevešlo. Věřím, že člověk, který umí vyhodit nemocnou kočku na ulici, aby se s ní nemusel potýkat, klidně pošle rodiče do kojeneckého ústavu. Často komunikuji se starými lidmi a znám mnoho takových případů. Věřím, že vztah člověka ke zvířatům může sloužit jako projekce jeho vztahu k bližním a k samotnému Stvořiteli.

„Vladyko, ne nadarmo jsme na toto téma mluvili, zdá se mi, že to není ani tak o zvířatech, ale o nás, lidech.“

– Souhlas. Víte, proč často dávám svou kočku Musyu na sociální sítě? Mnoho lidí si myslí, že jsem kočičí blázen, dávají mi obrazy, fotografie s kočkami, dokonce nosí jídlo a já ho rozdávám. Ano, pouhá řeč o kočce může být dobrým začátkem pro dialog na nějaké důvěrné téma. Laskavý přístup ke zvířeti je to, co se vás dotýká a pomáhá vám navázat kontakt s lidmi. Není pro mě těžké zveřejnit video, jak Musya chodí, spí nebo pije vodu z kohoutku. Je to vtipné, lidé to sledují. Nejdůležitější je ale komunikovat s člověkem! Začínáme rozhovorem o kočkách a končíme úvahami o osudu, nejdůležitějších otázkách života a smrti pro křesťana.

– Vladyko, asi ti položím hlavní otázku: závisí spása každého z nás na našem postoji k našim menším bratrům?

– Spása závisí na našem postoji ke všemu. A především z našeho vztahu k Bohu a našim bližním.